Planeta opic?

 

Lanzarote, je  jeden ze sedmi kanárských ostrovů, které bývají v prospektech cestovních kanceláří nazývány Ostrovy věčného jara. Podle celoročně vládnoucího přátelského klimatu je to pojmenování docela přiléhavé. I v období - podle středoevropských měřítek - nejtužší zimy je zde příjemně teplo, slunce svítí celé dny, zahrady jsou plné až neuvěřitelně barevných květů, na bílých (ale v některých místech i černých) plážích s jemným pískem  se opalují lidé.

ALE - stačí opustit obydlenou aglomeraci s bílými domy, květinovými zahradami a vzrostlými palmami a rázem se ocitneme v jiném světě. Vyprahlá krajina bez vegetace, rozsáhlá lávová pole, kamenité a písčité pláně s převládající hnědočervenou a černou barvou nad nimiž se vypínají kužele sopek. Těch sopek je prý na Lanzarote až tři stovky. Nejmladší z nich pocházejí z období obrovských sopečných erupcí v období 1730 - 1824, které zcela přetvořily krajinu v západní části ostrova. Zde se dnes rozkládá Národní park Tamanfaya s velmi přísnými regulemi. A krajina právě zde je natolik "nepozemská", že si ji zvolili američtí filmaři při natáčení exteriérů filmu Planeta opic.

Díky osvícenému umělci Cesaru Manriquemu nepostihl Lanzarote osud jiných kanárských ostrovů, které doslova převálcoval turistický byznys s rozlehlými komplexy mnohapodlažních hotelů. Architektura nejen v turistických letoviscích, ale i mimo ně, respektuje jím stanovené zásady nízkých bílých domů se zelenými doplňky. A tak se ani turistické objekty vzhledem příliš neliší od venkovských stavení. Silným zážitkem pro většinu návštěvníků se bezesporu stane dům C. Manriqua, postavený uprostřed lávového pole (dnes v něm sídlí nadace nesoucí jeho jméno).

Lanzarotská mozaika