ISLAND

 

Island leží ve vodách Atlantiku, severním pobřežím se téměř dotýká polárního kruhu, má rozlohu 103.000 kilometrů čtverečních
a žije na něm 320.000 obyvatel. Většina z nich (asi 200.000) žije přímo v Reykjavíku a přilehlých městech, ostatní jsou rozptýleni v malých městečkách a farmách po pobřeží. Druhé největší město Islandu je Akureyri s pouhými sedmnácti tisíci obyvateli - zato však
s univerzitou a botanickou zahradou.

Island bývá nazýván zemí ohně a ledu. Je fakt, že ledu zde mají dost a dost. Ledovce pokrývají 11% území, (největší ledovec Vatnajökull má rozlohu 8.300 km²), také sopek zde nemají málo (celkem asi 140, z toho 30 činných); lávová pole se rozprostírají na 10 % území. Rozloha jezer překračuje 2.700 km². Více než 64.000 km², tedy 63%, plochy ostrova je označeno jako pustina.

Obydlené je pouze pobřeží ostrova, vnitrozemská centrální vysočina je neobyvatelná, přístupná jenom po několik týdnů v roce během července a srpna a to pouze auty 4x4.

Island je i zemí, která v sobě skrývá obrovské kontrasty a ke svým obyvatelům je štědrá i krutá zároveň. Ještě na začátku 20. století žila většina jeho obyvatel v „drnových chýších“ a trpěla obrovskou chudobou. Během druhé poloviny 20. století se Island dostal mezi země s nejvyšší životní úrovní na světě. Elektrické energie, jejímž zdrojem jsou vodní a geotermální elektrárny, je nadbytek; horkou vodou z hlubin země jsou vytápěny domy a leckde i vyhřívány chodníky.

Na Islandu si můžeme snadno uvědomit, jak křehký je náš svět a jeho každodenní „jistoty“. V roce 1783 výbuch sopky Laki zahubil plnou pětinu obyvatel, následky této katastrofy jsou patrné dodnes. V roce 1996 výbuch podledovcové sopky Grímsvótn, vytvořil v krátké době veletok rovnající se Amazonce, který zcela zpustošil jihovýchodní pobřeží. Poslední erupce sopky Hekly
v roce 2000 přeměnila rozsáhlé území v černou poušť, zasypala je sopečným popelem. To bylo včera… a člověku se mimoděk vnucuje otázka - co může přinést zítřek?
V dubnu 2010 erupce sopky pod ledovcem Eyjafjallajökull zasáhla do života nejenom Islandu, ale prakticky celé Evropy.  Sopečný popel, vyvržený do ovzduší, znemožnil leteckou dopravu skoro v celé Evropě a jeho spad změnil krajinu v nejbližším okolí sopky. A v květnu 2011 se přihlásila o slovo další velmi aktivní islandská sopka - Grímsvötn. Její erupce sice patřila k těm nejkratším, ale i tak stačila svým popelem pokrýt městečko Kirkjubaejarklaustur. Po několik dnů byla uzavřena i okružní silnice RR 1 mezi Kirkjubaejarklausturem a Skaftafellem pro prakticky nulovou viditelnost. A aby toho nebylo dost, v červenci se velmi krátce ozvala sopka Katla pod ledovcem Mýrdalsjökull. Roztavený led způsobil povodeň, která strhla most přes řeku Múlakvísl východně od Víku. Ale Islanďané si dokázali velmi rychle poradit - nový, byť provizorní most o délce 150 metrů, byl postaven za jeden týden a tak se podařilo obnovit normální provoz na okružní silnici RR1. 
A od srpna 2014 soptila další obávaná sopka Bardarbunga, která při puklinové erupci severovýchodně od hlavního kráteru vytvořila lávové pole o rozloze 83 km²  a celkovém objemu lávy 1,4 km³. Erupce trvala až do února 2015 a šlo o největší sopečnou erupci od rolu 1783, kdy soptila Laki.

 

Mnozí lidé mají ve zvyku odnášet si ze zemí, které navštívili, nějakou maličkost, třeba trochu písku či kamínek z pláže nebo úpatí pyramid. Při své první cestě na Island jsem to udělal také a na vrcholu sopky Grábrók si do kapsy strčil kousek lávy. Průvodcem jsem byl však upozorněn, že skřítci, kterými se Island jenom hemží, to nemívají rádi a mohou člověka začít zlobit a způsobovat mu nejrůznější problémy. A dělají to tak dlouho, než člověk ten nicotný kamínek vrátí na původní místo.

Stalo se…po první cestě následovaly cesty další. Nejspíš to způsobili skřítci, kterým jsem sebral ten malý kousek jejich světa
a který stále ukrývám v zásuvce nočního stolku.

A i když jsem zde byl již více než dvacetkrát a po islandských cestách necestách jsem ujel více než sto tisíc kilometrů, navštívil nejen všechna turisticky známá místa, ale i ty kouty ostrova, kam zavítá jenom málokdo, stále objevuji nové a nové tváře tohoto podivuhodného ostrova.

Fotografie, které jsem pořídil při svých cestách po Islandu, zhlédli návštěvníci na výstavách v Praze, Brně, Ivančicích, Moravském Krumlově, Moravských Budějovicích, v Průhonicích, v Rumburku, v Táboře, Jindřichově Hradci a v dalších místech. Výběr z nich se stal základem pro obrazovou publikaci Island - země neznámá - první a jedinou toho druhu, která v České republice vyšla. V roce 2013 vyšlo její pokračování s názvemIsland - země včera zrozená. Své poznatky z cestování po islandském vnitrozemí jsem soustředil do knížky Island autem (Průvodce islandským vnitrozemím pro řidiče 4x4), která vyšla v květnu 2009, a knížky Průvodce islandským vnitrozemím, která vyšla na jaře 2011 a byla druhým, rozšířeným, vydáním knížky předchozí.

Ale čas neúprosně běží, Island se mění před očima - mnohé cesty, popsané ve zmíněných průvodcích, již dnes vypadají jinak, některé mají jiná čísla, na mnoha místech, kde jsem dříve kempoval, to už dnes možné není kvůli rozšíření hranic Národního parku Vatnajökul a pak také přišly dvě velké sopečné erupce - 2010 Eyjafjallajökull a 2014/15 půlroku trvající erupce Holuhraun.  Z těchto důvodů - a také protože obě předchozí knížky už zmizely z knihkupeckých pultů - jsem připravil, a na jaře 2016 vydal, průvodce vnitrozemím s názvem Island autem 4x4, který reflektuje všechny změny, k nimž na Islandu ve vnitrozemí došlo, je přehlednější, logičtěji uspořádaný a v praktickém "kapesním" formátu. Takže - Góda ferd/Štastnou cestu.